scroll_to_content

OKTAGON 15 - SPORTOVNÍ UDÁLOST ROKU A FITNESS4U BYLO U TOHO!

V pozadí této večerní bitvy byla řada dalších soubojů v kleci (Oktagonu),f které byly neméně zajímavé a překvapivé. Také o několik kilometrů dále nebyla nouze o klece a zástupy front, protože v Letňanech probíhalo současně několik zajímavě zaměřených festivalů, od Erotického festivalu Erofest, přes zónu pro muže s naším stánkem (ano byli jsme to my a všem díky za pozastavení se a za pokec!), až po výstavu závodních a historických automobilů a mnoho dalšího.

Výhoda v průchodnosti pavilonů byla třeba v tom, že každý, kdo potřeboval přemístit krev a myšlenky jinam ze zóny Erofestu, přešel pozvolně k nám na stánek, kde si mohl zaklikovat a ukázat i ostatní žíly po těle, nejen kouřící čočku foťáku a přeplněnou paměť svého mobilu. My ho odměnili samozřejmě nutričně obohaceným produktem a mohlo se pokračovat dále v procházení těchhle „chlapských“ zón.

Pokud si myslíte, že to byla akce pouze pro pánské pohlaví, jste zcela na omylu. Dokonce si troufám tvrdit, že poměr byl velmi vyrovnaný, takže rozhodně nešlo o žádný „párkový“ víkend v Letňanech. A pokud si myslíte, že byste tam nezapadli, nebo nevěděli, zda je taková akce právě pro vás, žádné obavy. Dokonce jsem vám to chtěl natočit, tu frontu lidí všech generací a typů, více či méně uvěřitelných, že to ještě v dnešní době vůbec existuje. Ovšem byl jsem silně napomenut hlasem jednoho seniora z fronty, který sebral odvahu a spustil palbu na mou stranu upozorněním na GDPR a jestli máme povolení natáčet. Zcela chápu, ne každý se chce vidět ve frontě na Erofest a nebo má dnes povolenku z domu.

Odpoledne uteklo jako závodní forma a koloseum s názvem O2 aréna již čekalo. Tábory byly prioritně rozděleny do dvou skupin a tisíce lidí se tísnili před vstupem, připomínající moje Aveiro filety tuňáka v plechovce. Bezpečnostní odbavení je zde pořadateli vyřešeno velmi dobře vzhledem k vysokému počtu lidí, ale stále má své rezervy. Bohužel mou proteinovou tyčinku připomínající zřejmě světlici mi sice objevili, ale sušené maso a flapjacky již nikoliv, takže jsem vycházel z turniketů jako Attila po bitvě s Vémolou, tzn. s hlavou nahoru a vítězně. Atmosféra plné a skandující arény byla srovnatelná s koncertem Metallici, nebo Leoše Mareše - všichni v rauchu a pocit davu zvyšující sebevědomí téměř každému. Přirovnat si to můžeme k tréninku na Muscle Beach v Kalifornii vedle svých největších ikon z plakátů, kde se vaše maximálka stává najednou pracovní sérii. Větší výtku mám k menším sedačkám v O2 aréně, kde se vždy cítím jak v letadle ekonomické třídy, nebo na řetízkáči. Přidejte si k tomu odložení pití a svých věcí, jídel a svačin a hle, problém je hned na světě. Opravdu toho prostoru je tam tolik, že se posadíte pohodlně buď vy, nebo ti dva vedle vás. Takže doporučuji vždy volit menšího jedince po své straně, ať nedopadnete jako já se svou skupinou, kde jsme museli dělat zasedací pořádek jak ve škole.

Samotné zápasy probíhaly v tempu, svižně, žádné oťukávání jako nahozeného splávku na rybách, ale s pořádnými záběry, které nečekal někdy vůbec nikdo, zejména potom obdarovaný bojovník. Fanoušci si přišli na své, bučení, pískání, nadávky, sem tam nějaký kelímek díky neuspokojivému rozhodnutí nebo výsledku. Ale to už k naší povaze národa neodmyslitelně patří a kdo čekal na tuto bitvu celý rok a přišel, určitě nebyl zklamán. Viděli jsme neuvěřitelné sportovní výkony a skvělé fyzičky bojovníků od nejlehčí váhy až po nejtěžší. Umíme ocenit nejlepší v oboru a tihle borci opravdu dokazují, že tam nejsou náhodou a patří jim náš nesmírný obdiv!